O nekonečnosti a věčnosti (2000)

Báseň "O nekonečnosti a věčnosti" vznikla v druhé polovině mého prvního partnerského vztahu, cca v roce 2000. Neodráží v sobě jen lásku k blízkému člověku, ale i filozofování z víkendových aktivit pod širou oblohou, které jsme "absolvovali" v rámci mládežnického hnutí. Kde jen jsem vzal tolik času na to skládání, to nevím, ale šlo to rychle, že jsem nestačil dílka ani archivovat a mnohá zmizela v propadlišti.... Ale jak říkával můj děda: "Mládí nevybouřené..."

Víš, vesmír je nekonečný a člověk tak malinkatý,

celá Země tak malá a zranitelná.

Ale ani vesmír není věčný, tak jako člověk není svatý,

tak jako Země není k lidem necitelná. 

 

Víš, ani život člověka není nekonečný,

 jak krátce žije ve srovnání s věkem hvězd,

 avšak myšlenky a díla jeho- ty jsou věčný,

 tak jako bloudění a hledání nových cest.

  

Víš, ona ani ta díla nejsou vlastně nekonečná,

 ta, co stojí, zničí vítr, voda, čas,

 avšak lidská myšlenka, ta opravdu je věčná,

 ta jako plamen bude žít, bude žít v nás.

  

Víš, i lidská bolest se zdá nekonečná,

utrpení člověka, národů, celé planety.

Avšak vidina světla vpředu, ta je věčná,

dokud člověk člověkem bude, tak jako já a nebo ty !

 

Víš, chtěl bych, aby i tvé štěstí bylo nekonečné,

aby tvé srdce zpívalo a hřálo při líbání,

 aby tvůj úsměv, který mám tak rád, na tobě zářil věčně

 a v uších aby ti znělo stále mé:" Mám tě rád, má paní !"

  

Ano, mám tě rád,

přestože je vesmír studený a němý,

 přestože jsou slunce žhavá a spalující.

 Jsem šťasten, že jen nezdáš se mi,

 že do celého světa mohu křičet, říci:

 Ano, mám tě rád.

  

Víš, láska je nekonečná, láska je věčná.