Bourání mýtů: Afričané si za chudobu mohou sami

Vytvořeno úterý 7. srpen 2012 11:03

Další z oblíbených mýtů, které se v diskusi s oponenty objevují, je, že si Afrika a Afričané mohou za svou ekonomickou situaci sami. Slyšíme věty typu „Proč pomáhat rozvojové Africe, ať si tam zavedou kapitalismus a budou se mít dobře“, „Afričané jsou lenoši“. Příčina problémů Afriky je však někde jinde. Nebudu se zmiňovat o vykořisťování Afriky ve 20. století, o neokolonialismu, Mezinárodním měnovém fondu a dalších institucích, podíváme se přímo na počátky dobývání Afriky evropským rodícím se kapitalismem. Ten dosáhl svého rozmachu jen na základě zisků z plundrování Ameriky a zhodnocováním otroků vyrvaných právě z Afriky.

I podle střízlivých historiků dosáhlo Nový svět jen v letech 1510 až 1860 minimálně  deset milionů deponovaných Afričanů. Více než dva miliony zahynuly během přepravy. "Osm milionů zmizelo mezi místem jejich zajetí v Africe a pobřežními stanicemi (kontory), kde byli naloděni ti, co přežili. Dospíváme tedy minimálně k dvaceti milionům osob, které byly odebrány africké demografii. Ve velkém období obchodu s otroky v letech 1650 až 1850 dosahovala deportace 100 000 Afričanů ročně. Předtím, v letech 1500 až 1650 bylo toto tempo menší - 15 000 až 40 000 osob naloděných za rok. Nejstrašnější období se časově shoduje s rozmachem pěstování bavlny v USA v letech 1800 až 1850, kdy bylo ročně deponováno až 120 000 osob.

V roce 1600 představovala Afrika 30 % veškerého obyvatelstva Země. V roce 1800 počet klesl na 20% a pokles pokračoval až do roku 1900, kdy už jen 10 % lidstva žilo v Africe.
Nejvíce bylo dotčeno západní pobřeží od Senegalu až po Angolu. Pobřežní území jsou doslova pročesávány armádami,  které pak zajatce posílají do oblasti směny. V těchto sektorech mužské obyvatelstvo slábne. Mezi Mauretánií a Senegalem bylo za tři století deponováno 20 % celkové populace. Demografický deficit na pobřeží Guiney, Beninského zálivu, Kamerunu a Angoly je takový, že ve většině krajin Sahelu a pralesů Konga dochází k strašné nerovnováze. Sotva 50 mužů na sto žen v Beninu, 70 mužů na sto žen v Biafře, méně než 50 mužů na sto žen v Kongu, Shaba a v Angole.
Více na severu, mezi střední Afrikou a Mali, na Pobřeží slonoviny a dále až do Gambie bylo sotva šest mužů na deset žen. V průměru tak byli odvlečeni každý rok tři obyvatelé z tisíce, to sice činí 3 % za deset let a 30 % za sto let! S přihlédnutím ke krajním výkyvům a kolísání v průběhu doby se odborníci shodují, že minimálně 15 % obyvatelstva bylo v letech 1700 až 1850 z Afriky deportováno. Zatímco Evropané expandují a své přebytky exportují do Nového světa a zabydlují se na dalších místechv v Africe vzhledem k těmto skutečnostem nezaznamenáváme žádný vzestup africké populace.

A po stránce ekonomické? Království, která razila mince, jsou uvržena zpět do kmenového stadia.  Pokročilé federace kmenů se rozpadají do kočovných společenství. Vybudované říše se drobí, města jsou opouštěna a vydrancována, pole ponechána ladem pro nedostatek rolníků. Všeobecná nejistota blokuje obchod, mezikontinentální směna se smršťuje na regionální úroveň. Dlouhodobá ekonomická stagnace doprovází demografický pokles.

Ekonomika loupežení a razií vyvolává samozřejmě i nechuť k práci. Snadnější je unést syna souseda a prodat ho  než zbohatnout obděláváním pole. Souběžně s tím ideologické a politické důsledky zhoršují stagnaci kontinentu. Otrokářští králové prosazují násilím osobní diktatury, jež jsou opakem tradiční vesnické demokracie, místo poslušného a oddaného podřízení se začíná s pohlavárem jednat a jako povinné poplatky se nabízejí zajatci.

Uprostřed této kolektivní dekadence se výrazně zhoršuje postavení žen, jež se v důsledku deportace mužů staly nadpočetnými. Vznikají ohromné harémy tvořené koupenými ženami, vdovami, prodanými děvčaty, jež se nemají za koho provdat a jsou zbytečné. Se zajatci, kteří jsou příliš sešlí, než aby je Evropané koupili a s nadpočetnými starci se doplňoval již tak hojný lidský materiál určený k lidským obětem. Tato praxe dozná v Africe neblahého a prudkého vzestupu počínaje XVII. stoletím.

Kontinent se pomalu noří do barbarství, které doopravdy nikdy nepoznal. Obchod s otroky během afrického středověku byl vždy jen výjimečný, ne-li okrajový. Islámu se nepodařilo prosadit v Sahelu polygamii. Lidské oběti byly vzácné a omezené na přesně stanovené příležitosti.
Současně doznává „africký trh“ opravdové strukturální přeměny. Před příchodem Evropanů žila černá Afrika kolem toho, co se nazývalo „saharským mořem". Centrální poušť, jíž procházely karavany jako plavidla od přístavu k přístavu, sloužila za ekonomický pól. Probíhal směnný obchod mezi západním pobřežím a východním Súdánem, a s islámskými civilizacemi Maghrebu. Naproti tomu oceán lemovaný hustými pralesy sloužil za pomezí, které neposkytovalo žádný skutečný ekonomický zájem.
Jenže náhle se objevivší výstavba obchodních stanic evropskými mocnostmi obrátila africkou ekonomiku jako pouhou ponožku směrem ven. Za necelé století se prosperující národy ze savan - savan porostlých stromy, staly zásobárnou otroků. Bojovná království z pobřežních pralesů získala převahu, když vytvářela opravdové říše „otrokářské ekonomiky". Jejich jedinou činností bylo pronikání do pokojných oblasti, razie, zajímáni, doprava a prodej zajatců. Poměrná prosperita v důsledku ekonomického rozmachu západní Afriky (citelná již od XII. století) nemohla přežít takové nárazy. V roce 1800 se tak celý kontinent vrátil o tisíciletí zpět."

Tolik fakta z Černé knihy kapitalismu. Kdo tedy stojí za problémy Afričanů, vážený čtenáři? A jak je to s třetím světem jako celkem? Kapitalismus s frázemi  o humanitě a prosperitě ani ve své nastavované nové tváři nazývané vznosně globalizace pomocnou ruku k řešení svých vlastních zločinů nepodává. Naopak. Pomocí nových nástrojů a metod opasek kolem rozvojového světa stále více utahuje… Pustí informaci, kolik milionů či miliard dolarů milostivě poskytl jako hospodářskou pomoc třetímu světu. A druhou rukou z něho vyždíme stamiliardy…

Saturday the 25th. (c) 2012-2016 Zdeněk Štefek