Proti válce, proti NATO

Vytisknout

Každodenní větrné počasí s deštěm a mnohdy i sněhovými přeháňkami mi v posledních dnech symbolizuje mnohá potupná březnová výročí. Okupaci zbytku Československa nacistickým Německem 15. března 1939, která následovala po ostudné mnichovské zradě ze září 1938. Vstup naší země do Severoatlantického paktu v roce 1999, který znamenal i účast našich vojáků v mnoha taženích, která měla šířit krví a mečem tu pravou demokracii pod taktovkou velkého strýčka Sama do celého světa.

Zapojení naší země do agrese proti Jugoslávii 24. března 1999. S naším souhlasem tehdy vojenské síly 78 dnů a nocí ničily a zabíjely i pomocí ochuzeného uranu a kazetových bomb převážně civilní cíle, bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN.  

Živé pochodně, kdy se 6. března 2003 na protest proti účasti naší země na válečném dobrodružství v Iráku upálil na pražském Václavském náměstí Zdeněk Adamec, kterého později následoval na Karlovarské třídě v Plzni jednadvacetiletý vysokoškolák, dobrovolný záchranář Roman Mášl.

Křišťálovou noc ze 17. na 18. března 2004, kdy bylo i za přítomnosti tisíců vojáků NATO vyhnáno 4000 Srbů a Romů ze svých zničených a vypálených domovů, mnoho z nich bylo zabito nebo zraněno.

A podobných, nejen březnových událostí bychom jistě našli mnohem více. Rok 1939 jsem nezažil, ty další události, přestože jsem celé dětství věřil, že se lidstvo poučilo a nic takového se již stát nemůže, jsem mohl sledovat takřka v přímém přenose…

Všechny mají něco společného – falešné spojence, kterým nejde o mír, demokracii a lidská práva, ale o moc, území, nerostné suroviny, odbytiště, hegemonii. Společné jsou taky používané metody, při kterých jsou mezinárodní smlouvy jen cárem papíru - otevřené agrese, vojenská či polovojenská tažení, vměšování se do suverenity celých států nebo dokonce oranžové či jinak barevné „revoluce“, používání zbraní jednoduchých i sofistikovaných, tužek nejen novinářů, PR agentur, ale i „lidskoprávních bojovníků“.

Že vůdčí mocnosti často pro vyšší zájem obětují i své malé spojence, toho je historie příkladem. Že ani slepá poslušnost, servilita a hujerství vůči mocným nám nezajistí mír a bezpečí, bohužel také.  

Společný je však i nesouhlas části nemlčící veřejnosti. Hlasitý nesouhlas s porušováním mezinárodního práva, s válkami, s NATO. Jsem rád, že v tomto pestrém hnutí jsou i komunisté a že po celých těch 20 let jsem a budu jeho aktivní součástí.   

Jen nám už bohužel nikdo neodpáře, že jsme dali světu Albrightovou a mimo slova robot i humanitární bombardování…

Saturday the 25th. (c) 2012-2016 Zdeněk Štefek